Creepypasta

Co je to creepypasta? Creepypasta je forma copypasty, neboli textů, které se šíří po netu pomocí crtl+c a crtl+v. Creepypasta má za cíl vyděsit nebo šokovat čtenáře. Tím v podstatě končí veškerá definice, protože v tuhle chvíli jsme zapadli do obrovského močálu. 

Creepypasta jsou šokující sdělení mající klidně jen jednu větu.
Creepypasta jsou krátká vyprávění o něčem strašidelném.
Creepypasta jsou mnohdy kvalitní povídky.
Creepypasta jsou blogové zápisky doplněné videi, která dokazují, že například videohra, kterou hrajete, je prokletá.
Creepypasta je naprosto scestné označení. Jakmile se něco dostane na internet a tváří se to hororově, je to creepypasta. Nehledě na cokoliv.

Creepypasta je hloupá.
Creepypasta je geniální.

Je to jako u všeho. Někdo vytvoří něco opravdu originálního a další se v tom vezou. Jeden chlapík třeba vymyslel fabulaci o prokleté počítačové hře. Jednou za čas blogový zápisek a video. Celý ten příběh je známý jako „Ben Drowned“. Konec zvonec, příběh jednoho dne skončil. Co se stalo? Pokračování od fanoušků, z důvodu jednoduchosti jen v textové podobě.

Jak jsem zmínil už v minulém článku na téma strach, na jednu kvalitní creepypastu jsou desítky ne nutně špatných, ale rozporuplných. Lidé se snaží přiživit na „známých“ titulech (mnohdy dokonce komerčně, nechtějte vědět, kolik je na Amazonu e-booků s gay erotikou o Slendermanovi), pokouší se tvořit stále dokola ta samá témata a předhání se, kdo bude „děsivější“.

Výsledek? Creepypasta si vytvořila několik dost specifických klišé. A co je nejhorší, některá z nich na mě už vybafla i odjinud. Ano, prošly mi rukou povídky začínajících pisálků, kteří, ať už vědomě nebo nevědomky, tato klišé použili.

Prosím, malý seznam těch nejčastějších. Předem varuji, tato klišé ve velké většině nefungují ani na internetu a jsou už z velké části směšná. Ne se všemi jsem se setkal na stránkách povídek začínajících autorů, ale narazil jsem i na texty, které se hodně blížily.

1) Pokus za každou cenu donutit čtenáře, aby si myslel, že je součástí děje

V případě ryzí creepypasty je možné tohoto docílit tím, že budete psát z pohledu druhé osoby. Ano, zní to divně, ale ono tu svým způsobem funguje. Opovažte se to zkoušet.

A když ses ráno probudil, zjistil jsi, že jsi celou dobu byl obrázek projetý Photoshopem!

Ukončit vaši povídku něčím ve smyslu „Neotáčej se!“ nebo „Jsi na řadě“ sice lze, ale aby to mělo nějaký účinek, chce to umět pracovat s textem na takové úrovni, abyste čtenáře v první řadě zviklali. Určitě jste už někdy četli něco, u čeho jste navzdory tomu, že se jedná o fikci, váhali, kolik je na tom pravdy. Zatím jsem se (na internetu i v povídce na kritiku) setkal jen s tím, že po více či méně zdařilém příběhu se na konci vyskytl výkřik do tmy, který nás měl přesvědčit o pravdivosti celého textu a faktu, že s tím máme hodně co do činění. Nepovedlo se.

2) Asi mi nebudete věřit, ale tohle se skutečně stalo… 

Fakt jsem to viděl! Nekecám! Měli v koupelně malýho medvídka!

Pokud myslíte psaní vážně a začnete povídku touto větou, čekejte spousty úsměvů. V tomto duchu vám váš příběh spolknu (tedy, budu předstírat, že jsem ho spolkl), pokud se jedná o blogový zápisek. V případě povídky, u níž je jasné, že to je dílo fikce, je sice možné tento postup použít, ale jen pokud styl vyprávění z pohledu první osoby dodržíte i nadále a celý text postavíte na myšlence, že to váš hrdina dejme tomu vypráví u táborového ohně.

Zde pozor, abyste nedopadli jako ve filmu Curse of the Cannibal Confederates, kde divák od začátku ví, že hlavní postavy přežijí všechny a ve zdraví, takže si domyslí, že jim nehrozí sežrání.

Do této kategorie patří i začátky typu „Nezbývá mi mnoho času, musím psát rychle“. Použijte to, ne že ne, ale manipulujte s tím opatrně, ano? Protože upřímně, ve smyslu, že se jedná o skutečný příběh, začínal film Plán 9 z vesmíru. Ed Wood, pokud vám to něco říká.

3) Nevinná věc obrácena naruby 

Děti považuji za parádní hororový prvek. 

Jenže věci pro děti, z nichž se neznámo jak stanou věci pro děti nevhodné? Roztomilá videohra z našeho dětství nebo oblíbený večerníček, u něhož jste objevili epizodu, která nikdy nešla v televizi? Co se internetového rádoby hororu týká, tohle jsou dva obrovské žánry, které se ale takřka vždy zvrhnou v jedno a to samé. Vezměte skoro cokoliv, třeba takovou klasiku (alespoň mého dětství) jako My z Kačerova, neboli v originále Duck Tales (Kačerovem jsem nedávno projížděl a fakt to tam vypadá jinak). Začněte vcelku normálně, načež strýček Skrblík popadne samopal, postřílí Kulíka, Dulíka a Bubíka, ukřižuje Kačku a brutálně zneuctí paní Čvachtovou a následně Johana (ostatně, kachny jsou dle zoologů fakt perverzní hovada). Konec epizody. Zní to děsivě? No, obvykle není.

Až se nebudete dívat, vysaju vám duši a s vaší lebkou si zahraju kuželky.

Pokud do zdánlivě nevinného obsahu přidáte horu násilí (nebo něco jiného), které by tam jinak nemělo co dělat, nedosáhnete ničeho zajímavého. Tohle je klišé, s nímž jsem se zatím setkal jen na internetu, takže mohu říct jedno. Nepřehánějte to. Všechny texty na toto téma, které jsem četl, ztroskotaly kvůli tomu, že a) se v tom autor bahnil takovým způsobem, že jeho snaha šokovat se někam ztratila, b) se bahnil v tom, že nám musí popsat, co která z postav z Medvídka Pú držela za konkrétní střelnou zbraň, až z toho vznikne jen velké „obdivujte mě, kolik znám typů pistolí“ nebo c) na nás vytáhne obsah, který je tak postavený na hlavu, až je k smíchu.

Tohle byl víceméně vzdálený příklad. Když chcete šokovat kombinací něčeho na první pohled nevinného s něčím zcela opačným, čiňte tak s citem.

Mohl bych pokračovat dál do stále detailnějších a podivnějších klišé, ale obávám se, že to bych vás nejprve musel trochu více seznámit s hlubinami internetu, které pročítám, když buď nemám co dělat (znáte ty okamžiky, kdy máte čtvrt hodiny do odchodu a nemá cenu začínat nic nového?) nebo záměrně hledám nového šampióna o největší absurditu.