"chachachááácha" rozesmál se. "Nezabiju tě hlupááčku. Užijeme si plno legrace"znuvu se začal šíleně smát a já se zase rozbrečel.
"Nech mě prosím jít. Prosím. Nic jsem neudělal," nestihl jsem doříct větu a skočil mi do řeči. "Ale oni něco udělali tobě viď? Nemáš někdy chuť se pomstít? CHachacháácháá. Všechny co ti ublížili ubodat. Pojď. cHacháá. Najdeme je a pomstíme se jim. Společně. Co na to říkáš?"
"Co? Ne! Ne! Nikoho nezabiju! Nejsem vrah! A i kdyby mi někdo ubližoval tak si nezaslouží umřít!" uvědomil jsem si že z ticheho rozklepaného nervozního hlasu se stal křik. "Nebudu zabíjet!"
Sledoval mě. Celou dobu co jsem se s ním bavil mě sledoval. "Nikdy jsi neměl chuť se jim pomstít? Teď máš možnost! Uděláme to společně. Bude se ti to líbit. Chachachááá" vytáhl lovecký nůž "vidíš ho jak se krásně leskne? Krása viď? A co teprv když z něj stéká ta úžasná červená tekutina... CHachááchááchá... " bodl se do stehna. Ani se nepohnul. Vypadalo to, že tu bolest vůbec necítí. Vytáhl nůž z nohy a houpal mi s ním před očima.
Vstal jsem z gauče: "Ne!"
"Fáááájn. Myslíš, že tě teď pustím? Chachachááá."
Mlčel jsem. Bylo mi to už jedno. Rodiče byli mrtví, ve škole mě šikanovali, neměl jsem přátelé, neměl jsem nikoho. V jednu chvíli jsem si přál ať mě zabije. Ale mlčel jsem.
"Tak běž! CHachachááácha. Jsi volnýý můžeš si dělat co chceš! CHacha."
Normální člověk by se asi rozběhl ke dveřím a ani be se neotočil. Jen jsem stál a díval se na něj. Je mi ho líto. Musel zažít něco opravdu strašného, něco co si ani nedokážu představit. Chtěl jsem aby mě zabil. Chtěl jsem mu to říct. Myslím, že by mě bez zaváhání ubodal.
Objal jsem ho. Všiml jsem si že mu po tváři stekla slza. Možná to byl blázen, psychopat. Ale byl to pořád člověk. Otočil jsem se a odešel jsem.
Jeff se smál tak hlasitě, že jsem jeho smích slyšel když už jsem byl dvě ulice od domu kde mě unesl. Rozběhl jsem se. Netušil jsem kde jsem. Byl den. Ani jsem nevěděl kolik je hodin. Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl.
Tady to poznávám! Jsem tři ulice od našeho domu!
U domu stály policejní auta. Přišel ke mě jeden z policistů: "Jmenujete se Tommy?"
"Jo. Jo já tay bydlím. Co se stalo?"
"Půjdete s námi" policista mi nasadil pouta a vedl mě k autu. "Máte právo nevypovídat vše co řeknete může být u soudu použito proti vám."
Dneska je to přesně deset let od dne kdy jsem poprvé viděl Jeffa. Je to dva roky co mě odsoudili za vraždu mých rodičů. Ten nůž kterým je Jeff zabil našli pod mou postelí s mímy otisky. O Jeffovi jsem policii neřekl ani slovo. Proč? Protože mě osvobodil. Jsem přece stejnej jako on! CHachacháácha
2024 ©