Stál nademnou a usmíval se. Byl to chlapec. Chlapec s bilou tváří, usměvem skoro až po uši a cože? On... on nema očni vička!
"Kdo..Kdo jsi ?" vykoktal jsem ze sebe.
"Mysliš si, že jsem krásný?" Zeptal se.
"Jo, jo jsi. jsi krásný." Řekl jsem rychle.
Chlapec se otočil a díval se ven z okna. "Je zajímavé jak lidé dokážou lhát když jim jde o život viď?" otočil se zpět ke mě a vytáhl lovecký nůž. "A já lháře nesnáším."
Popadl jsem baseballku a napřáhl jsem se proti němu. Chytil ji a vytrhl mi ji z ruky. Měl o dost větší sílu než já. Pomalu se přibližoval ke mě. Byl odemě pár centimetrů a už jsem mu jasně viděl do očí.
Chvíli se na mě díval a pak řekl: "Víš, už jsem poslal spát plno kluků jako jsi ty. Ale na tobě je něco zvláštního. Jsi... jako já!" Začal se šíleně smát a já využil příležitosti a rozběhl jsem se ke dveřím. Chytil mě za vlasy a strhl mě k zemi. Byl neuvěřitelně rychlý.
Táhl mě po schodech dolů až k vchodovým dveřím. Křičel jsem, volal jsem o pomoc. Nikdo mě neslyšel.
"Nemusíš křičet. Nikdo tě neuslyší. Tví rodiče šli spát," řekl klidným hlase. Pamatuju si že dodal: "A promiň, ani jsem se ti nepředstavil. Mé jméno je Jeff. Jeff the killer." praštil mě něčím po hlavě
2024 ©